Kolomansson: „Čundr do Zlína je blbina… Ale krásně se s ní žije.“

Úvodem jsem si vypůjčil hlášku z jinak brakovního filmu Trhala fialky dynamitem, neboť takhle ten pochod zhruba cítím.

Jak jsem se k pochodu dostal

Na uskutečnění takového pochodu jsou veskrze potřeba dva typy lidí. Potřebujete blázna, sorry Dave, kterého vůbec něco takového napadne, a šílence, který se nápadu ujme. Podobně se zrodil i letošní „nesmysl“. Jednou takhle v hospě po večeři využil Simir mého velmi dobrého rozpoložení (kvalitní kuřátko se sýrem a šunkou spraví náladu) a otázkou: „Nešel bys se mnou do Zlína?“, navrtal dírku do mé šedé kůry mozkové. I on sám byl možná překvapen mou souhlasnou odpovědí. Kuře udělalo svoje a nápad mě doslova pohltil. Nedělní ráno už bylo střízlivější a já doufal, že na mé přitakání Simir hodně rychle zapomene. A vzhledem k tomu, že se několik týdnů neozýval, považoval sem celou akci za dobrý námět k hospodské debatě a „čundr“ z hlavy vypustil. O to víc mě zaskočilo, když se k nápadu Simir vrátil a celá věc dostala konkrétní obrysy. Tak jsme se k „výletu“ (takovej vejlet bych vám někdy přál :-) ) dostali já a David.

Bojinda na scéně

Nakonec se ještě přidal Bojinda. To se dalo čekat, neb Boj rovněž rozumu mdlého a stejně jako já musí být neustále pod dohledem ošetřovatele, aby nevymýšlel vylomeniny. Tím se z nás stala trojice, což je, jak už napsal Boj, nejlepší počet na takovou výpravu. Jeden se totiž nikdy neutrhne sám a musí se dvěma parťákům vždy přizpůsobit, ač třeba s jejich „vynikajícím“ nápadem bytostně nesouhlasí (třeba skvělé přespání v Rychtářově, že borci :-) ).

Cestou necestou

Cestu samotnou nebudu detailně popisovat. Dost o ní bylo v blogu, takže bych jen opakoval známé, něco napsal Boj, taky ho nechci kopírovat, a zbytek, moralisti prominou, je nepublikovatelný . Mluvu jsme měli skutečně květnatou. Ono se není co divit, když se blíží soumrak, člověka bolí nohy až v pr… (odkud rostou), tak si člověk slovníkem spisovné češtiny zrovna nelistuje. Zkusím spíš přidat pár postřehů, které mi utkvěly v paměti.

Nejhorší moment – skoro kolaps v potravinách

Do regálu jsem málem spadnul ve vesnici jménem Škrdlovice kousek za Velkým Dářkem. Ranní únava, nedostatek spánku, dehydratace, prázdný žaludek, jemné popíjení předešlý večer (na pořádnou pitku se bohužel z nedostatku času za celý pochod nedostalo ) a dusno v sámošce udělaly svoje. Pěkně se mi zamotala hlava, takže jsem byl rád, že jsem stihnul položit košík a neobjevil se jako nový sortiment v regále s párky v konzervě. Barvou v obličeji bych ke starým vybledlým plechovkám celkem zapadnul. Situaci jsem naštěstí ustál, i tak jsem se ale potácel jak mátoha, až mi paní z místního domu s pečovatelskou službou dávali přednost. Asi si mysleli, že „ten pražské chlapec je nějaké zfetované“, jak ony říkají.
Po vypotácení se z krámu jsem se dal naštěstí dohromady. 2 koblihy, 2 šátečky, 2 nektarinky, banán, kus moravského cigára od Boje, litr vody a nezbytný ranní kefír udělali svoje, a tak jsem mohl v etapě pokračovat. Vše završila dvojka horké čokolády, po které se můj organismus definitivně rozhodl, že to ještě nezabalí.
Historka se záměrně neobjevila v blogu, neb jej četla i moje mamina, která by byla schopna zalarmovat po jejím přečtení i Horskou službu, ačkoliv na Vysočině z pochopitelných důvodů žádnou nemají.

Nejlepší moment – po hlavní na Náměstí Práce ve Zlíně

Logicky jsem nemohl vybrat nic jiného. Finále se opravdu povedlo. Sice pro nezasvěcené musel být pohled na 3 špinavé, týden nemyté Rumcajse minimálně nevšedním zážitkem, my jsme si jej náležitě vychutnali. Mrakodrap v dáli nás patřičně dobil. Škoda, že nebyl, stejně jako na Silvestra, otevřený. To by byly schody vítězů až nahoru. I přesto se Zlíňákům naskytl netradiční pohled. Trojici bělochů notujících si „We are the champions“ v japonštině člověk každý den nepotká.

Hlášky pochodu

Žádny takzvaný hlod bohužel nepřidám, ačkoliv jich za všechny etapy bylo mraky. Jak už bylo popsáno výše, něco napsali kluci, něco jsem zapomněl a něco opravdu publikovat nejde. V paměti mně utkvělo následující:

„Základem každé akce je dobrej plán.“

Tuto ,aspoň pro mě památnou větu, pronesl Boj u Otrokovic, kdy už bylo jasné, že pochod dokončíme, i kdybychom se měli doplazit. Kdo ho dobře zná, nejspíš se diví se mnou, ostatní prominou. Osobně to beru jako velký překvapení a energii do budoucna. Ani ve snu by mě nenapadlo, že od něj někdy v jakémkoliv stavu něco takového uslyším.

Příští pochod

Nabízející se otázky ohledně příštího roku jsme samozřejmě dostávali na každém roku. I když jsem u Nového Města tvrdil, že bych měl Simira mnohem radši, kdyby byl třeba z Blanska, pochod mi něco dal. Takže proč se někam nevypravit.
Na příští rok jsou zatím dva návrhy.
První, pracovně mu zatím říkáme polský, má trasu:
Liberec – Jelenia Góra – Opole – Czestochowa – Piotrków Trybunalski.
Druhou alternativou je trasa maďarská:
Bratislava – Mosonmagyaróvár – Gyor – Tatabánya – Pilisvorosvár – Godollo – Pucsa.
Můžete se k nám přidat :-)!!!

Co mi to dalo

Pro všechny, kteří dočetli až sem, a mají můj obdiv, přidávám ještě malou bilanci. Při srovnání, co mi čundr dal a vzal, mi vyšla aktivní bilance. Stálo mě to sice týden dovolený, na druhou stranu jsem si slušně „vyluftoval“ mozek, poznal kus republiky, posílil vůli, poněvadž byly chvíle, kdy jsem opravdu mlel z posledního, a strávil tejden se lidma, kteří jsou podobně „ujetý“ jako já. Dovolená to sice byla dost netradiční, ale stála za to. Příště je ale potřeba zkrátit denní etapy. 40 kilometrů denně s bagáží je opravdu dost, nezbyl nám pak čas na nic jiného než chůzi, spánek a jídlo. Poznání místních rybníků, děvčat a pohostinství tak budeme jsme díky časovému presu museli nechat na příští výlet. Už se na něj těšim.

Uvítám jakékoliv komentáře na příspěvky k čundru uveřejněné na blogu. Pokud budou ohlasy, tak ještě něco sesmolim. Vyprávět je ještě co!

Koloděj