Šumava je nádherná, o tom žádná. Sám jsem tam stejně jako Boj byl jen párkrát, buď na lyžovačce nebo na pár dní v létě. Většinu procházených oblastí jsem neznal a šel tak vlastně do nového. Níže uvedený příspěvek Bojindy vyjadřuje z hodně velký části i moje pocity (což se mi často nestává!). Události uvedené v jeho příspěvku proto už nebudu opakovat.
Přechod Šumavy letos charakterizovalo určitě volnější tempo než při loňském výšlapu do Zlína. Sice jsme zase celý den chodili, brzký příchod do cílového místa (tj. před 20 hodinou) se nám nezdařil ani jednou, ale našli jsme si i čas prozkoumat zajímavosti kolem cesty (Vítkův Kámen s výhledem na Lipno, Černé a Čertovo jezero, rozhledna na Poledníku, atd.), dát si řádný teplý oběd a nafotit stovky pěkných fotek. 30 km denně je v kopcovitých šumavských podmínkám celkem snesitelných, i když jsem každý večer říkal něco jiného (něco o válení se na pláži příští rok místo pochodu).
Jak ví i malý dítě, důležité je se na pochod pořádně obout. Což se mi letos zrovna úplně přesně splnit nepodařilo . Namlsán loňským Zlínem a přechodem Tater z počátku července jsem se si vzal jenom jedny boty. Trekové boty do nepohody odolaly každému počasi a vyrovnaly se s každým terénem. Měly však jednu drobnou vadu. Vzhledem k velikosti mých chodidel se mi do nic nevešly malíčky . Třetí den pochodu jsem je měl opuchlé úplně komplet a ve středu (5. den) večer jsem na Bučině myslel, že si ráno stopnu autobus na Kvildu (Stará by jela, mně se moc nechce!) a vyrazim směrem na Prahu. Můj levý malíček byl jak malířova paleta, z části modrý, černý, žlutý, zelený, fialový, červený. Jenom ta hnědá chyběla. V situaci, v který by to možná leckdo odpískal, jsem si propíchal všechny puchýře nožem (Někteří labužníci jím pak namazali paštiku na rohlik . Dobrou chuť!) a doskákal to do Železn
ý Rudy, kam mi Věra přivezla náhradní obuv. Tímto chci poděkovat jí a veliteli Simirovi za poskytnutí náplasti a Septonexu. Bez toho bych pochod došel ztěží!
Jelikož jsem se k loňskýmu výletu do Zlína přidal až za Kolínem (O víkendu jsem nabíral fyzičku v Tatrách a na hokejbalovém turnaji v Martině), plusem letošního putování pro mě byl příliv čerstvých sil, které se s námi rozhodly strávit několik dní putování. Mám tím na mysli Magdu, která s náma úspěšně prošla 3 etapy včetně královské (poslouchat zejména moje a Bojindovy poznámky na její adresu chce fakticky silnou dávku trpělivosti, humoru a nadhledu) a Zuzu s Banánem a Věrou, kteří se s námi prošli na Špičák a závěrečnou rovinku do Nýrska. Ačkoliv proti účastníkům pochodu nic nemám, jsou to moji velcí kamarádi a příští rok s nima zas rád někam vyrazim, bylo fajn pokecat cestou taky s jinými. Holt týden je dlouhá doba.
Cestou z Českého Krumlova do Nýrska jsme prošli spoustu zajímavých míst, o kterých se tady zmiňovat nebudu. Dočtete se o nich totiž v každém průvodci. Jediné místo si neodpustím neokomentovat. Strážný. Obec na dohled od německých hranic. Jde o jeden velkej německej bordel na českém území. A je velkou ostudou obou národů, že je dvacet let po revoluci něco takovýho vůbec možný. Doba asi ještě nepokročila tak, jak se může z Prahy zdát. V obci je bordel vedle bordelu, stánky asijských trhovců prodávajících kýče (sádrový trpaslíky a labutě, trička Adidios a vánoční koule. No, nekup to, v červenci!) a výlučně německých nápisů vyvolávají alespoň ve mně pocit na zvracení. Jediným českým nápisem v obce je „Hasičská zbrojnice". Tam lidové umělce asi točit porno ještě nenapadlo, tak nebylo potřeba přidat nápis „Feuerwehrschlauch". Fakt hnus!
Veselých historek z natáčení při setkání s domorodci či ostatními turisty se tolik neurodilo. Šumava je přeci jenom na pěší turisty zvyklá a člověk s báglem tu nikoho nepřekvapí. Sedící děda z cesty do Zlína („Ty mi nebudeš věšet bulíky na nos! Já moc dobře vím, kde ten Zlín je, a tady žádnej Zlín není!"), který nám nevěřil loni nebo vrchní, prchni z Nového Města, který nám na start a cíl našeho loňského pochodu odvětil „To si děláš šófky!" (čímž jsme poznali, že už se skutečně nacházíme na Moravě), se tak v našich letošních vyprávěních neobjeví. Místní sice uznale pokyvovali hlavou nad délkou našeho pochodu, z klidu je to ale nevyvedlo. Nezbylo nám než k odpovědi na otázku „Jak je to daleko?", přidávat příslušný počet dní pěšky, abychom našemu putování dodali na hodnotě.
Tím se dostávám ke srovnání loňského pochodu s letošním. Loni to bylo nové, první. Navíc hodně daleko a nikdo nám nevěřil. Jednotliví „kamarádi" tipovali, znaje naše pochodové tempo z běžných čundrů (20 kilometrů na den s průměrem 1 pivo na 2 km), že dojdeme maximálně do Kolína, v lepším případě do Kutné Hory, a bavili se naším blogem, povzbuzováním a zároveň sázkami proti nám. Letos už naše putování nikoho moc „nevzrušovalo". Všem bylo jasné, že do Nýrska dojdeme, i kdybychom to měli doskákat po … (zasvěcení vědí). Teď by už nikoho nepřekvapilo, kdybych vyhlásil, že půjdeme pěšky do Švédska. Někteří by maximálně popřáli šťastnou cestu.
Letošní Šumava byla perfektní relaxační dovolená bez mobilu, notebooku a jiných blbin, bez kterých se člověk v lese celkem snadno obejde. Bágl na zádech a poznávání nových míst nám přineslo spoustu nových podnětů a zážitků (nebo aspoň mně určitě). Něco tomu ale chybělo. Moment překvapení, finálová tečka…
Na příští pochod trošku opepříme, aby dostal zpátky grády. Případné zájemce o účast rozhodně uvítáme. Pár blbých nápadů (kdo mě zná, ví, že pro ně nikdy nejdu daleko) už v hlavě mám. Nejdřív je ale musím probrat se svými spoluputovníky.
Těšte se!
#74 Koloděj
Žádné komentáře:
Okomentovat