Bojindovy dojmy z Šumavy

Loni někdy touhle dobou jsem se vznášel na vlně euforie vzešlé z parádní akce, která ve mně zanechala hlubokou stopu - z původně naivního nápadu dojít pěšky z Prahy do Zlína se vyklubal nejtvrdší pochod mého života a podivuhodným řízením osudu se skutečně stalo, že jsme vyměřenou trasu ušli. Stálo nás to týden dřiny, nepohodlí, námahy na hranici sil a taky jsem se přesvědčil, že s lidmi podobného ražení v sobě člověk najde netušené schopnosti a odhodlání. Proto jsem se letos těšil na podobný pochod, a sice na přelet Šumavy na 200 km dlouhé trase.

Ze samotného putování se mi líbily snad všechny fáze - cesta okolo důvěrně známé Vltavy pod Lipnem, ale pěšky a v protisměru, neznámé chodníčky kolem Vyššího Brodu, pozoruhodná Vyklestilka s úžasnou jedlí (fakt má šišky nahoru!), noční Lipno vydechující zimu a mlhu, túra kolem jeho břehů, kde číhá Rumcajs na babetě, krásně zrekonstruovaný hrad Vítkův Kámen, slavné to místo české šlechty, no a konečně samotný NP Šumava, sídlo tetřevů a pohoří, kde jsem vlastně nikdy pořádně nebyl. Šumavu nelze popsat, musí se vidět. Sám jsem měl trochu obavy, ale nebyl jsem zklamán - hluboké hvozdy šuměly ve vánku, křišťálové potoky napájené všudypřítomnou vlhkostí, houštiny borůvek i kapradin. Místy bylo navečer slyšet i nádherné ticho hor. V ostrém kontrastu proti krásně zalesněné (a taky hustě zahmyzené) Smrčině stál hned její protější svah a další, odvrácená tvář Šumavy - obrovské plochy mrtvého lesa nebo vytěžené holiny, ukázka kůrovcové kalamity. Vypadá to smutně a příšerně, ale snad to tak má být, aby se les sám uzdravil... Stejná byla cesta do krpálu na Plechý a Třístoličník, kde jsme se pochopitelně zachovali v duchu názvu hory;-)

Těžce mě zklamalo místo, ke kterému mám zvláště osobní vztah, pramen mé milované Vltavy. Lidí jak na Václaváku, bordel, kola, svačiny, foťáky a dokonce agitace lidí z parku. Nejradši bych odtud hned zmizel, naštěstí moudře promluvil Knopp - i když všichni koukaj na orloj, tak to ještě neznamená, že je to sračka. I tak to místo musím navštívit minimálně ještě jednou, mimo sezónu, až tam nikdo nebude. Tentokrát mi v hlavě Smetanova symfonická báseň znít skutečně nemohla.

Tím se dostávám ke dvěma věcem - jednak turistům na Šumavě a jednak k cyklistům tamtéž. Snad proto, že jsme šli trasou, na které jsou akorát nouzová nocoviště, se mi zdálo, že NP rozhodně není nijak zvlášť turisticky přetěžován a mezi potkanými převládali turisté našeho typu, tedy s respektem k přírodě, navíc jich opravdu nebylo moc, snad jen na provařených místech jako jsou jezera nebo právě pramen Vltavy. Cyklisti se až na skutečně řídké výjimky jednak drželi vyznačených tras a jejich respekt k chodcům byl odpovídající, ani v tomhle jsem neviděl problém. Původně jsem měl po mediální masáži pocit, že Šumava je plná cyklistů, ale nepotvrdilo se mi to.

Následoval přesun kolem skutečně čarovných potoků v okolí Modravy a futuristicky vyhlížející rozhledna Poledník, kde jsme prožili fajnovou noc ve vichřici spolu s podobnými tuláky, další den první jezero - Laka (Plešné jsme viděli jen hluboko pod sebou z vyhlídky) a Železná Ruda, kde jsem se už i já těšil na teplou sprchu (zbytek výpravy se koupal v potocích, které jsem já pro jejich příjemně chladnou vodu jen pil :-D ) Cesta na Špičák a vůbec celá sobota byla opravdu komická, napřed asi pět přeháněk během ukrutného výšlapu po sjezdovce na vrchol mezi sjezdujícími cyklisty, potom moje akční vložka s focením u vrcholového kříže (už jsem trochu splasknul)... Jezera Čertovo a Černé naznačovala konec našeho putování a vůbec divoké přírody - na druhém z nich krotí vodu ČEZ. Dojezd v dešti přes hospodu v Hamrech a ranní příchod do Nýrska už byly jen epizodním momentem. Nezapomenutelnou se naopak stala cesta vlakem, který Knopp změnil na jeviště své improvizace všech životních forem.

Musím se přiznat, že ačkoli to byla povedená akce, něco tomu přece jenom chybělo. Snad jsem očekával příliš mnoho, ale zatímco loni jsem uléhal opravdu vyčerpán a ukrutně znaven, tentokrát jsem byl prostě příjemně utahanej a klidně bych šel ještě celou noc. Jsem rozhodně rád, že jsem navštívil kout vlasti, kde jsem ještě nebyl, ale loňské opojení z velké věci se zkrátka nedostavilo. Snad příště :-)

P.S. Aspoň jsme vyfotili toho tetřeva, když už nic jinýho. Jen ty houby mi nedovolili ;-)
P.P.S. Asi jsem chtěl a měl napsat něco veselejšího, ale prostě mám melancholickou náladu, je mi líto. O veselé historky z natáčení se snad postarají ostatní konzumenti Gordon Bleu.

Bojinda

Den 8 - neděle - to už doskáčem i po ...

V noci zaútočil tetřev, pěti střelami zasáhl náš stan a udělal tak pomyslnou tečku za naším bivakováním.

K Nýrské přehradě už to bylo kousek a nám zbývalo k cíli celého pochodu urazit něco kolem desíti kilometrů. Vyrazili jsme na lačno, aby i snídaně byla zasloužená, došlo na ni po pár kilometrech. Pak už zbývalo jen "doskákat" až do Nýrska, což se nám podařilo v rozumném čase kolem poledne, abychom před příhodným spojem do Prahy stačili poobědvat. Nenapadlo nás ovšem, že všude bude zavřeno. A tak jsme museli vzít za vděk čínskou restaurací. Čína chutnala dost zvláštně a jazykově-kulturní bariéra mezi obsluhou a jedlíky byla též znát. Jako po pochodu do Zlína došlo i na sklenku Johnnie Walkere s adekvátním motem "Keep walking".

Vysedávání u číňanů jsme raději vyměnili za dřívější odejezd přímým vlakem do Prahy. V samoobsluze jsem se zásobili lahovovaným sladovým mokem a z vyplazeným jazykem doběhli na nádraží, které samosebou bylo na druhém konci města. Naštěstí pro nás měly dráhy opět zpoždění, i když jen malé. Cesta probíhala ve uvolněné atmosféře plné opojení z absolvované trasy a dobré nálady ... tak to máme za sebou.

Na závěr kontrolní otázka:
Druhá železniční stanice za Nýrskem směrem na Klatovy?
(Nápověda: "Nyní se nacházíme kde?")

A co dál?
V příštích dnech se můžete těšit na hodnocení hlavních účastníku, fotky z pochodu a taky mapky a statistiky z jednotlivých etap.

Den 7 - sobota - apríl

Sedmý den začal, co se týká jeho průběhu, v podstatě už v pátek večer. Po pár pivech v osvěžovně Kandahár hned vedle kempu jsme druhý stan stavěli za drobného deště. O něco později už byla obloha nad Rudou vymetená a jasně svítily všechny hvězdy a ráno nás pro změnu vzbudil dešť. A takhle se to točilo celý den

Pospali jsme si do devíti a z kempu vyráželi nakoupit snídani už plně zatíženi batožinou kolem půl jedenácté - lehce mrholilo. Sotva jsme zapadli do obchodu, spustil se první velký slejvák. Po snídani v "podloubí" pošty jsme se po malém bloudění vydali směrem k údolí pod Špičákem. Aby si i nově příchozí užili nějaké peaky, na vrchol ve výšce 1202 m.n.m jsme stoupali přímo po červené sjezdovce, tedy dobrých 350 výškových metrů na 1,5 km. A to jsem se jim neodvážil říct, že o málo mírnější turistická trasa vedla po jen modré. Během výstupu se opět několikrát vystřídalo slunce s deštěm. "Vtipné" bylo fotografování na skalinách na vrcholu, kdy si Bojinda přivodil zranění při snaze během desetivteřinového zpoždění samospouště vyskočit za námi nahoru a tvrdým hiza-geri (úder kolenem) knockoutoval skalisko. Zadunělo to, až se kříž na vrcholu otřásl a skála pukla vedví. Jenom koleno lehce opuchlo a následně nešlo příliš ohnout.

Na vrcholu se k nám připojila Magda II. spolu s pejskem Orinem a doprovázela nás k oběma jezerům. Nejprve jsme sestoupali k Čertovu jezeru. Část trasy Rozvodí - Čertovo jezero jsme museli absolvovat tam i zpět. Což nás i přes náročný terén, klesání a zpět stoupání, vůbec nemrzelo. Okolí považuji za snad nejhezčí kus Šumavy, co jsem viděl. U dalšího z jezer - Černého jsme pozdně poobědvali, rozloučili se s Magdou a pokračovali směrem k Vodopádu Bíleho potoka. Odsud jsme až do konce pochodu jenom klesali. Až do Hamer, kde nás už po několikáte překvapil déšť. Teď ovšem vydatný. Utočiště jsme našli v hotelu Královský Dvůr, kde jsme na poslední chvíli zastihli kuchařku a mohli se tedy i na večeřet. Když se po dvou hodinách vysedávání snesla na krajinu tma, nezbylo než vstát a jít do nečasu hledat místo ke stanování. K příhodnému stanovišti jsme urazili ještě aspoň dva kilometry, než jsme objevili malý rovný plácek na kraji lesa.

Den 6 - patek - strazci parku

Vitr a dest busili do pristresku na Poledniku celou noc. Nelze nepochvalit Knoppa za jeho dumyslnou vetrnou barigadu, ktera nas v podstate uchranila pred hlavnimi napory a my mohli v ramci moznosti nerusene prespat. Probudili jsme se primo u krbu a nacali frontu na rozhlednu. V 10 vyhlidku otevreli a zacal boj o nejlepsi flek na kuku. Prvni se nahoru vydrapal Bojinda, ktery v souboji porazil udychaneho cyklistu a 8lete placici devce a mohl se tak pysnit titulem prvni muz Poledniku. Cely den nas tim pak otravoval. Na Poledniku jsme ulovili dalsi 2 fotky tetrevu a mohli se vydat dal smerem na Zeleznou Rudu.

Cestou vysoce aktivni tetrevi oblasti jsme pro jistotu prosli dvoustupem. Krome padajiciho jehlici a nekolika polomu nas nic neohrozilo. Tetrevy z dalky misty tokali, misty vyzyvali k boji na souboj mezi smrky. Na zformovany sik si ale sami zautocit nedovolili. Ani my jsme se na stret vylakat nenechali, takze jsme do Rudy dorazili bez ustknuti.

Na jezeru Laka jsme potkali strazce parku, ktery nam potvrdil zvyseny vyskyt tetreva v oblasti. Na fotku tetreva albina s uzasem pohledl. Potvrdil, ze tetrev albinovity byl naposledy spatrem na Islandu. Ve stredni Evrope jde o naprosty unikat.

Do Rudy jsme znaveni a ziznivi dorazili kolem 7. Sjeli jsme mistni *Habakuk* primo do bufetu. Vecernim ubytovanim v mistnim campu jsme si kratili cekani na prijezd skupiny Z (Zpozdeni). Banan, Vera a Zuza se k prijezdu rozhodli vyuzit spoj CD (Casu Dost). To se ukazalo jako neprozirave. Skupina nabrala zpozdeni 180 minut a dorazila po 7 hodinove ceste do Rudy. Za takovou dobu by byl tetrev nejmin ve Svedsku.

Den 5 - ctvrtek - obrat

Ranni starty jsou jiz evergreenem. Dnes se ovsem nebylo co divit potom, co jsme si v noci prozili. Stesti se na nas usmalo uz pri snidani na taboristi Bucina, kdyz se nam podarilo jednoho tetreva nejen zahlednout, ale i vyfotografovat, i kdyz nekvalitne. Vic nas pak prekvapilo setkani s unikatnim albinem. Exkluzivni foto prineseme hned po nasem navratu.

Nez jsme vubec vyrazili, nabidla se nam dokonce dvakrat moznost jet na Kvildu. Moc se nam ale nechtelo, i kdyz stara by jela. Prvni kroky vedly na pramen Vltavy. Uz cestou se nam naskytl pohled na kurovcovou kalamitou zasazene porosty - doslova mrtvy les. U pramene bylo jak na Vaclavaku, davy hlucnych turistu a predevsim cyklistu. Svuj stanek zde melo i Hnuti duha a jejich aktivista poskytoval informace k kurovcove problematice Narodniho parku. Jako na zavolanou to byl student zoologie - ornitolog, se specializaci na tetrevy. Pomohl nam tak objasnit jejich chovani.

V tom nejvetsim parnu jsme dorazili do Modravy a ukryli se pred zhnoucim sluncem do restaurace. Po doplneni zasob a energie jsme vyrazili vstric cili dne - vrcholu Polednik. Ackoliv byly jiz 4 odpoledne, slunce nepolevovalo. Vstric nam ale sla bourkova fronta. Ta ochlazeni neprinesla, pouze dest a po nem cesty oschly, ani jsme se nenadali. Zmena pocasi prisla chvili po te, co jsme vystoupali 250 vyskovych metru na Polednik. K desti se pridal silny nepolevujici vitr. Na nocoviste jsme ani nepomysleli a radeji si vytvorili lezeni pod strechou kryte terasy u rozhledny. Zatopili jsme v krbu, pobesedovali s dalsimi trempy a za zvuku kvilejiciho vetru ulehli do spacaku.

Snad zitra bude lip...

A vy, co na ctete, byste nam taky mohli napsat do komentaru nejaky vzkaz.

Aktualni zprava

Ty vole, pruser!

Ve dve rano ... nalet nekolika bombardovacich svazu tetrevu. Taboriste ubraneno jen za cenu posranych stanu.

Den 4 - streda - neue Mädchen

Prvni noc na nouzovem nocovisti probihala nerusene az na obcasne utoky premnozenych tetrevu. Ranni seanci jsme tentokrat protahli az do 11, ale za to zvladli i caj ve vagonu a jizdu mezinarodni drezinou.

Dulezitym motivem dne bylo dostat se v rozumnou dobu do Strazneho, kde nas mela opustit Magda. Cesta ubihala rychle a temer bez problemu, jen Bojinda si roztrhl kratasy a malem i pozadi o suk na lavicce. Ve Straznem jsem se ocitli s dostatecnym predstihem a mohli tak i poobedvat legendarni Gordon Bleu. Po nakupu v kramku Magda naskocila bez rozlouceni do autobusu a zmizela nam z pohledu.

Silne jsme zvazovali navstevu klubu Extaze, ktery lakal na "Neu Mädchen" a cenu 40€. S nasimi devizovymi moznostmi jsme byli odkazani na samoobsluhu pod prilehlym mostem, coz vsak bylo v rozporu se zasadami expedice a my tedy pokracovali dal v nasem pochodu.

Do vecera zbyvalo urazit dalsich 15km k dalsimu taboristi. Po ceste jsme prochazeli relikty sudetskeho osidleni s kamennymi ohradami a spoustou skotu ruzneho druhu. Za zminku uz stoji jen dalsi natrzene kratasy, tentokrat Gadzyho a utok slepyse na Kolomana. Do preplneneho nocoviste jsme dorazili akorat se soumrakem. Spolecne s ostatnimi jsme postavili stanovou hradbu a rozdelili si tetrevi hlidky.

Knopp, ktery cely den sel jako Peyrac a nekolika chirurgickymi zakroky se snazil zastavit postupujici gangrenu v maliccich, prohlasil, ze zitra to bude muset doskakat po jedinem udu, ktery ho neboli.

Den 3 - utery - na konci sveta

Ranni slunicko a rev tetrevu nas vyhnaly ze stanu uz v sedm, jenze nez jsme se nasnidali a vyhrabali, bylo devet a pred nami kralovska etapa. Hned jako prvni byl vystup na Smrcinu - cca 400m na 4 kilometrech a misty primo po spadnici. Je az s podivem, ze voda si vybrala stejnou cestu.

Ze Smrciny jsme sesli na Hranicnik a pak az na Rakouskou cestu, kde jsme se vydatne posilnili a zacali stoupat dalsi "vrazdu" na Plechy. Prvni na nejvyssi kopec expedice dorazil Bojinda a ziskal titul Hrdina Tourmaletu. Tentokrat to bylo celych 20cm na jednom metru. Ale ten vyhled stal za to. Podivali jsme se i na Plesne jezero a mazali dal pres Trojmezi na Tristolicnik, kde jsme na posledni chvili stihli nemecke dvojpivo. S kalenim jsme se zaridili presne podle nazvu vrcholu.

Na vecer uz jen zbyl sestup do Noveho Udoli. Bez jasneho zameru jsem zajel nohou v sandalu do bahna az po kotnik. Jako spasa nam prisel do cesty potok s vodopadem a tuni, kde cast z nas absolvovala celotelni hygienu. Do mista nocoviste jsme prisli az za soumraku, ale obcerstvovaci vagony na odstavene koleji byly jeste otevrene. Jediny peron obsluhuje celou mistni prepravu, cili vlaky do Budejovic, kam jede jeden vlak za prvnim, a drezinu do SRN 105 m dlouhou. Spime na nouzovem nocovisti obklopeni nedotecnou prirodou a revem tetrevu.

Den 2 - pondeli - prepadeni Rumcajsem

Po neprilis vydarene noci, kdy Knoppa obtezoval chlad z Lipenske nadrze, o pul ctvrte uz to nevydrzel, obleknul se a vsechny vzbudil svym sustenim, jsme nakoupili v prodejne Jednoty s manazerkou pani Strapacovou, posnidali a vystoupali do osady Svateho Tomase. Vydatna houbova polevka v bufetu u Jezibaby, ktera se takovemu narceni branila, nas posilnila na vystup na Vitkuv kamen - nejvyse polozeny hrad v CR.

Nasledoval sestup opet k Lipnu a pozdni obed u Mostu s rakouskym zalivem. Kdyz tu se prihnal loupeznik na babete a pod pohruzkou strelby z bambitky se dozadoval rohliku s buckovou pomazankou. Nechteli jsme riskovat zasah zaludem a rohlik vydali. Loupeznik pridal historky o chovu krokodylu v Lipne, o utecich pres hranice, prepadl 5 dalsich projizdejicich cyklistu a jeste nez odjel, pozadal nas, abychom za nim poslali Bludicku a Cervenou Karkulku v pripade, ze je potkame.

Cilem dne bylo dojit co nejblize Smrcine, ale pouze pred hranice narodniho parku. Na vecer se na nas usmalo stesti, kdyz nam vysli vstric v penzionu Marie a natocili nam nejen pivo, ale poskytli i vynikajici houbovy gulasek se sesti. Zajimavym zpestrenim bylo pouziti toalety s fotobunkou, kdy pri usilovnem snazeni a prekroceni mezniho naklonu tela spustilo splachovani a zastalo tak nechtene funkci bidetu.

Nyni uz mame postaveny stany a ulehame na louce v udoli u Zadni Zvonkove plni obav pred utoky zurivych tetrevu.

Za posledni zminku stoji, ze zacala kolovat fama, ze Magda plati rundu...

Den 1 - nedele - Lipno

Nezbyva nez zacit vystrahou pro skupinu D. Nejen ze neuposlechli rozkazu a nestravili sobotu v hospode, oni dokonce urazili priblizne 20km az do Rozumberka. Mezitim se veleni vypravy aktivne ucastnilo svatebniho veseli, coz mu neudelalo zcela dobre.

Spolecne jsme se srazili ve Vyssim Brode priblizne ve 13h. Chodci si dali dopoledne cca 10km plus vystup na Kravi horu. Ja musel absolvovat strastiplnou cestu autem. Nekteri se naobedvali a ve tri jsme se vydali na zahrivaci etapu. Ano, mohli jsme jit podel Lipna po ceste, ale my chteli kopce a hezkou prirodu... A dostalo se nam obou. Pres Certovu stenu (hezky kuk) jsme vystoupali bratru 300 vyskovych metru na Vyklestilku. Po horolezecke vlozce a zjisteni, ze jedlove sisky rostou nahoru, jsme si uvedomili nase pochodove tempo - pomale. Cas utikal zatracene rychle. Jeste jednou jsme odbocili, tentokrat k Cikanskemu hrobu, cestou zpet jsme potkali ministra Kocaba, ktery sel klast vence.

Knopp spocital delku etapy na 17km, ve skutecnosti to do Predni Vytone bylo 20,5 a my s vypetim vsech sil dosupeli o ctvrt na deset, kde uz dobre 3 hodiny zevlovala. V hospode nam dali uz jen pivo a my hladovi ulehli pod pristresek na brehu Lipna.

Den 0 - sobota

Zacatek naseho pochodu se odehrava paralelne na dvou ruznych mistech. Skupina A, t.j. ja sam - vedouci vypravy podporuji dva sve kamarady ve veci zasadniho zivotniho rozhodnuti.
Mezitim skupina D - dacani (vsichni ostatni) vyrazila jiz dnes, aby proslapnula nohy a zitra jsme se mohli sejit ve Vyssim Brode. Podle informaci z 12:51:
Pro vytrvaly dest etapa ukoncena v Krumlove v campo po 1,7km. Stan postaven, nohy v suchu. Po desti vyrazi na medveda.

Nasledne bylo vedenim udeleno povoleni mastit marias a popijet. Se zlepsenim situace se dnes nepocita.

Šumava 2009

Bojindův prolog

Když jsme po loňském strastiplném putování konečně dorazili do Zlína a tam složili kosti v pochybném podniku na náměstí, shodli jsme se, že už nikdy neuděláme pěšky ani krok, objednali si zasloužené pivko a Johnnyho a vyhodili kopyta do výše. Neuplynulo ovšem ani to jedno pivo a už bylo celkem jasné, že výprava roku 2008 je základem dalších pochodů v budoucnu.

Po žertíkách jako obkroužit celou zem nebo přejít republiku od severu k jihu jsme zasedli v pozdním jaru s rozličnými představami, co se termínu i trasy letošní cesty týče. Předem jsme zavrhli Knoppův návrh vyrazit do obce Pucsa kdesi v Maďarsku, jelikož to byla zjevná pucsovina. Z ostatních tras nakonec vyšla vítězně varianta Šumava, takže nás letos čeká zábavný vandr pohraničními hvozdy. Cesta je podstatně kratší, denně nás čeká v průměru jen něco přes 20 km, zato nás čekají mohutná převýšení a značné krpály. Za odměnu však půjdem zcela mimo civilizaci skrze NP a tři dny bychom neměli narazit na lidské sídlo (sláva!).

Výprava bude mít rožněv drobně odlišné složení, protože k osvědčenému triu Kolomann Knoppp (hlavní organizátor, hecovač a hromosvod nadávek, který může a osobně odpovídá za všechny průsery), David Simír Krybus (velitel výpravy, ženatec, vládce mapy, spisovatel blogu a budič) a Zdeněk Švajda (tažní psi) se přidal František Šacl (mariášník, nemluva, milovník hygieny a jedlík paštik) a na valnou část cesty taky slečna (!) Magdaléna Wu Kynčlová (věčná (ne)cestovatelka do Německa, majitelka mrňavého stanu, vládkyně pařby a znalkyně kamen). Tuto hutnou sestavu na pár dní doplní přátelé, rodinní příslušníci, domácí mazlíčci a jiná verbež.

K úspěchu celého podniku je třeba dodržet osvědčené postupy – intenzivně nadávat Knoppovi co nejsprostšími výrazy, bezcílně bloudit lesem, konzumovat vietnamské polívky, řešit nesmyslné kraviny, poslouchat povely vůdce výpravy a v nouzi se řídit radami odborníků – pro veliký úspěch fenomenální knihy jakéhosi magora loni, kdy jsme po většinu výpravy jedli výhradně sovy shozené klackem z větve, jsem letos zakoupil příručku přežití SAS a dočetl jsem se, jak zabít ledního medvěda šesti různými způsoby, tak jsem zvědav. Co tentokrát bohužel nevyšlo, je sledování motivačního filmu v předvečer startu, loňský Predátor zafungoval vynikajícím způsobem.

Závěrem jen doufám, že snad letos velitel nevydá hned první den zákaz onanie...

Podpořte nás, těšíme se na vaše vzkazy, blogovat začnem asi v neděli :-)

Bojinda

Letem světem – duben, květen ... a taky červen, červenec

No měl opět trochu přehnanou představu o tom, co všechno stihnu během týdne napsat o své jarní běžecké sezóně, ale uteklo to jako voda a nezbývá než připravit půdu pro nadcházející pochod.

Pokud bych tedy shrnul svoji maratónskou přípravu v dubnu, tak musím napsat, že vyšla na jedničku. Tento měsíc byl, řekl bych, klíčový a má významný podíl na posunu mého osobního rekordu.
První týden po půlmaratónu jsem sice jenom vyklusával, ale završil jsem jej prvním dlouhým během na 33km. Následující týden jsem přidal intervalový trénink v podobě 4x 1500m, o víkendu navíc kolo a trénink speciálního maratónského tempa v podobě 20km vzdálenosti. 3. týden jsem byl nucen s ohledem na víkendový seminář karate zásadně poupravit skladbu a dlouhý běh – finále na 35km - se konal už ve středu. Jinak jsem stihl už jenom dva lehké běhy a po náročném sobotním a nedělním cvičení karate trénink ANP na dráze. Závěrem mojí přípravy byl běh na 25km v maratónském tempu, který v týdnu doplnily dva lehké běhy, intervaly 6x 1000m a volný běh na 15km. Počet kilometrů za duben se zastavil na 223 kilometrech. Následovat měly už jenom dva týdny “šolíchání”, jak pravil Miloš v zásadní knize.

Ten první – na přelomu dubna a května se mi nějak nakupila práce a byl jsem běhat jen dvakrát. Na prodloužený víkend jsme vyrazili na legendami opředenou chatu v Českém Švýcarsku a jeden z běhů mi umožnil aspoň trochu poznat místní nádhernou krajinu. Další den ráno jsem začal cítit, že na mě něco leze... Naštěstí jenom nachlazení, téměř polovinu osazenstva skolila střevní chřipka. Maratónský týden tedy začal rýmou. Poprvé jsem vyběhl až ve středu na svoje kolečko a tepy byly stále o něco vyšší. Ve čtvrtek jsem zkontroloval kalibraci na závodních botách a zkusil tempo. V sobotu jsem pak šel aktivovat nohy ve stylu fartleku. Lehký běh, tempo i rychlé rovinky.

Dnem D, kdy jsem měl zúročit 13 týdnů přípravy, byla neděle 10. května – Prague International Marathon. Tentokrát jsem vsadil na vodiče. Ti mi, pravda, pomohli k novému osobáku 3:31:25 realtime, ale jejich “taktika” mi nesedla a já tak možná přišel o pokoření hranice 3 hodin a 30 minut. Můj vděk za jejich námahu to ovšem nijak nesnižuje. Ještě se k PIMu určitě vrátím...

Po maratonu přišlo ochlazení a mně se zase vrátilo nachlazení. Regenerace probíhala tak, jak by měla. Pondělní klid, úterní sauna, středeční procházka. V pátek a neděli jsem zkusil svoje kolečko v Letňanech. V dalším týdnu jsem vyběhl už třikrát, z toho jednou delší běh na 15km a taky dvakrát trénink karate. Poslední květnový týden jsem ovšem plně nezvládl, nakupila se mi práce, musel jsem chodit na kurz, takže z toho bylo i ponocování a oslabený organizmus “lehnul”. A neměl smysl snažit se to zlomit. Za květen jsem včetně maratonu uběhnul “slabých” 111km.

V prvním červnovém týdnu jsem původně chtěl zvedat kilometráž, ale tělo ještě stávkovalo, tak jsem ho nechal odpočinout. Asi mělo důvod. Jen jeden trénink karate a jedno kolečko. V následujícím týdnu mi už bylo dobře, tak jsem začal přidávat. 4 výběhy – jen krátké, trénink a dva výlety na kole v součtu 100km. Vzhledem k tomu, že jsem chtěl koncem měsíce zaútočit na osobák na 10km, bylo třeba přidat víc. V třetím týdnu jsem byl běhat už 5x, sice kratší běhy, ale ve vyšší intenzitě. Jednou běh na úrovni ANP a testem měly být nedělní kilometrové úseky. Bylo jich pět a ukázaly, že na osobák to bude stěží. Což potvrdil v dalším týdnu Běh olympijského dne na Strahově – na maximum mi chybělo 25 vteřin, kdeže desítka pod 40. Tréninkově jsem byl s vrcholem cyklu spokojen – závod, dlouhý běh, další 3 běhy a v součtu 57km. Celkově jsem za červen naběhal 135 kilometrů.

Přelomový týden měl být odpočinkový, dvakrát trénink karate, 3 volné běhy a jeden zkrácený na úrovni ANP. Nyní v půlce července mám za sebou dva intenzivnější týdny – oba s účastí na závodě. Pekelný marast ve Hvězdě na Dvou kolech při zdi a včerejší Ondřejův běh v Krčském lesíku. První z nich je chudší na kilometry – pouze 33, poněvadž jsem nestihnul o víkendu plánovaný dlouhý běh a posunul ho až na pondělí. Tento týden se zastavil na 69km a už víc nepřidám.

Příští týden by měl být třetí – vystupňovaný na nejvyšší kilometráž. Jestli to dopadne dobře, tak to bude 200km. Ovšem chůze. Naše další šílená akce typu POCHOD nás zavede na Šumavu, kde si odbudu silově-vytrvalostní zátěž... Máte se na co těšit.

Březen - nemoc, hory, půlmaratón

No, nějak jsem se zapomněl, pořád jsem průběžné psaní oddaloval, až máme půlku července a mě chybí popsat svoje běhání za poslední čtyři měsíce... zkusím to aspoň stručně a systematicky shrnout během tohoto týdne. Pak už se snad chytím a hlavně se od 19.července můžete těšit na průběžné zpravodajství z další vyšinuté akce typu "POCHOD"

10 týdnů před maratonem – 2. - 8. března
Plánovaný volnější týden
Středa - ze školy domů 14km @ 6:05/km, HR 138
Čtvrtek - trénink karate
Pátek - tradiční Letňanské kolečko @ 5:37/km při průměrných 139 tepech
Víkend jsme trávili na Orlicko Ústecku. Těšil jsem se na oblíbenou trasu do Žamberka, ale v sobotu jsem začal cítit, jakoby na mě něco lezlo, takže odklad na neděli s tím, že to rozběhám. Chtěl jsem zkusit plánované speciální tempo maratonu.
10km @ 4:54/km, původně to mělo být delší, ale co už.
týdenní suma 31km

9 týdnů před maratonem – 9. - 15. března
Pondělí ráno - klidová tepovka v normálu, to nic nebude...
Uběhl jsem si svoje kolo stejným tempem jako v pátek (5:37/km) ale tepy byly na 143 a tím jsem na celý týden s běháním skončil. Smrtelná nemoc postihující muže na 7 písmen "Rýmyčka", ale jaká. Nikdy jsem netušil, co všechno jsem schopný ve svých dutinách vyprodukovat. Bleeee.
Vysadil jsem a ve čtvrtek brzo ráno jsme odjížděli s partou lyžovat do Flachau v Rakousku. Krosky NB byly sice přibaleny také, ale nedošlo na ně. Zajezdili jsme si vydatně, ačkoliv opět nevyšlo počasí. Nemůžu si pomoct, ale poslední dvě sezóny jsem nejlepší lyžování zažil u nás (Klínovec a Špindl) - což ovšem byla velká "haluz"

8 týdnů před maratonem – 16. - 22. března
Nemoc odeznívá, tak rychle zpátky do tréninku. Do půlmaratónu zbývají dva týdny.
Pondělí - rekalibrace Sauconů na dlouhé běhy 6,5km @ 5:40/km, HR 137
Úterý - karate
Středa - 1,5km rozklus + ABC, 6km běh na úrovni ANP 4:28/km průměrně 161 tepů, 1,5km výklus
Čtvrtek - karate
Pátek - kolečko kolem letiště @ 5:44/km na 140 tepech
Sobota - snad po roce běh bez Polaru, jelikož jsem nemohl najít pás. Tečovické kolečko 6km @ 5:25/km
Neděle - dlouhý běh z Malenovic na Příluk k Tescomě, 28km @ 6:01/km, průměrné tepy 141 za minutu
Zase jeden velmi vydařený týden, trénink každý den, suma 56,7km, jeden dlouhý běh a jeden na ANP.

7 týdnů před maratonem – 23. - 29. března
Pondělí - z Řeže do Kralup 11,65km @ 6:07/km na 137 tepech
Úterý - karate
Středa - volno
Čtvrtek - dvě fáze
- ráno - na běhátku 2km rozklus, 4km @ 4:30/km 159 tepů, 2km výklus
- večer - karate
Pátek - kolečko kolem letiště @ 6:00/km, na 138 tepech, vloženo 5 rovinek
Sobota - velký závod půlmaratón a osobní rekord 1:33:44. 579. místo z 4537 účastníků. Budiž rozepsáno dále.
Neděle - Kralupský krosík 8,65km @ 6:06/km, výklusovým tempem na 134 tepech
Veleúspěšný týden, 56,5km a osobák. Na tu bídu první týden hodnotím měsíční cyklus jako velmi vydařený.