Bojindovy dojmy z Šumavy

Loni někdy touhle dobou jsem se vznášel na vlně euforie vzešlé z parádní akce, která ve mně zanechala hlubokou stopu - z původně naivního nápadu dojít pěšky z Prahy do Zlína se vyklubal nejtvrdší pochod mého života a podivuhodným řízením osudu se skutečně stalo, že jsme vyměřenou trasu ušli. Stálo nás to týden dřiny, nepohodlí, námahy na hranici sil a taky jsem se přesvědčil, že s lidmi podobného ražení v sobě člověk najde netušené schopnosti a odhodlání. Proto jsem se letos těšil na podobný pochod, a sice na přelet Šumavy na 200 km dlouhé trase.

Ze samotného putování se mi líbily snad všechny fáze - cesta okolo důvěrně známé Vltavy pod Lipnem, ale pěšky a v protisměru, neznámé chodníčky kolem Vyššího Brodu, pozoruhodná Vyklestilka s úžasnou jedlí (fakt má šišky nahoru!), noční Lipno vydechující zimu a mlhu, túra kolem jeho břehů, kde číhá Rumcajs na babetě, krásně zrekonstruovaný hrad Vítkův Kámen, slavné to místo české šlechty, no a konečně samotný NP Šumava, sídlo tetřevů a pohoří, kde jsem vlastně nikdy pořádně nebyl. Šumavu nelze popsat, musí se vidět. Sám jsem měl trochu obavy, ale nebyl jsem zklamán - hluboké hvozdy šuměly ve vánku, křišťálové potoky napájené všudypřítomnou vlhkostí, houštiny borůvek i kapradin. Místy bylo navečer slyšet i nádherné ticho hor. V ostrém kontrastu proti krásně zalesněné (a taky hustě zahmyzené) Smrčině stál hned její protější svah a další, odvrácená tvář Šumavy - obrovské plochy mrtvého lesa nebo vytěžené holiny, ukázka kůrovcové kalamity. Vypadá to smutně a příšerně, ale snad to tak má být, aby se les sám uzdravil... Stejná byla cesta do krpálu na Plechý a Třístoličník, kde jsme se pochopitelně zachovali v duchu názvu hory;-)

Těžce mě zklamalo místo, ke kterému mám zvláště osobní vztah, pramen mé milované Vltavy. Lidí jak na Václaváku, bordel, kola, svačiny, foťáky a dokonce agitace lidí z parku. Nejradši bych odtud hned zmizel, naštěstí moudře promluvil Knopp - i když všichni koukaj na orloj, tak to ještě neznamená, že je to sračka. I tak to místo musím navštívit minimálně ještě jednou, mimo sezónu, až tam nikdo nebude. Tentokrát mi v hlavě Smetanova symfonická báseň znít skutečně nemohla.

Tím se dostávám ke dvěma věcem - jednak turistům na Šumavě a jednak k cyklistům tamtéž. Snad proto, že jsme šli trasou, na které jsou akorát nouzová nocoviště, se mi zdálo, že NP rozhodně není nijak zvlášť turisticky přetěžován a mezi potkanými převládali turisté našeho typu, tedy s respektem k přírodě, navíc jich opravdu nebylo moc, snad jen na provařených místech jako jsou jezera nebo právě pramen Vltavy. Cyklisti se až na skutečně řídké výjimky jednak drželi vyznačených tras a jejich respekt k chodcům byl odpovídající, ani v tomhle jsem neviděl problém. Původně jsem měl po mediální masáži pocit, že Šumava je plná cyklistů, ale nepotvrdilo se mi to.

Následoval přesun kolem skutečně čarovných potoků v okolí Modravy a futuristicky vyhlížející rozhledna Poledník, kde jsme prožili fajnovou noc ve vichřici spolu s podobnými tuláky, další den první jezero - Laka (Plešné jsme viděli jen hluboko pod sebou z vyhlídky) a Železná Ruda, kde jsem se už i já těšil na teplou sprchu (zbytek výpravy se koupal v potocích, které jsem já pro jejich příjemně chladnou vodu jen pil :-D ) Cesta na Špičák a vůbec celá sobota byla opravdu komická, napřed asi pět přeháněk během ukrutného výšlapu po sjezdovce na vrchol mezi sjezdujícími cyklisty, potom moje akční vložka s focením u vrcholového kříže (už jsem trochu splasknul)... Jezera Čertovo a Černé naznačovala konec našeho putování a vůbec divoké přírody - na druhém z nich krotí vodu ČEZ. Dojezd v dešti přes hospodu v Hamrech a ranní příchod do Nýrska už byly jen epizodním momentem. Nezapomenutelnou se naopak stala cesta vlakem, který Knopp změnil na jeviště své improvizace všech životních forem.

Musím se přiznat, že ačkoli to byla povedená akce, něco tomu přece jenom chybělo. Snad jsem očekával příliš mnoho, ale zatímco loni jsem uléhal opravdu vyčerpán a ukrutně znaven, tentokrát jsem byl prostě příjemně utahanej a klidně bych šel ještě celou noc. Jsem rozhodně rád, že jsem navštívil kout vlasti, kde jsem ještě nebyl, ale loňské opojení z velké věci se zkrátka nedostavilo. Snad příště :-)

P.S. Aspoň jsme vyfotili toho tetřeva, když už nic jinýho. Jen ty houby mi nedovolili ;-)
P.P.S. Asi jsem chtěl a měl napsat něco veselejšího, ale prostě mám melancholickou náladu, je mi líto. O veselé historky z natáčení se snad postarají ostatní konzumenti Gordon Bleu.

Bojinda